Ayahuláska
Výstava balancující na přelomu let 2023/2024 může i svým samotným umístěním v čase fungovat jako oslí můstek mezi současností, její instantní minulostí a její věštbou do budoucnosti, zvolenou kyvadlem sinusoid. Bývalý student ateliéru Malba 2 na Akademii výtvarných umění, Matyáš Maláč, a odborný asistent nově vzniklého vedení jmenovaného ateliéru, Aleš Zapletal, výstavou převrací mistrovský model často aplikovaný v pedagogice, jelikož hlavní hvězdou je zde čarodějův učeň Matyáš, zatímco Zapletalovi nástěnné diagramy načrtávají acidovou patinu, která pomáhá tlumit klasický white cube interiér.
Vystavené obrazy jsou dělány na tělo, velikostně tomu zhruba do výšky odpovídají, šířka je ovšem větší. Obrazy se tak stávají holografickými bytostmi, stejně hmotnými jako lidská těla, díky pastóznímu nánosu barev. Instalované jsou poměrně nízko a skoro tím nutí diváka morfovat se do živočicha či parazita. V obraze, co nemá hotový název, s rozměry 190x200cm, si můžeme představit tajný kód hippie movementu, kdy obraz svádí k jeho objímání, jako kdyby byl stromem. Na několika obrazech se pracuje s motivem piráta. Bájná postava, která nás provádí sklepením s uloženými cryptocoiny, miliardářskými výlety na jachtu a kradením pivka z večerky. Tato postava narativně slouží jako průvodce, stejně tak jak to bývá v počítačových hrách, nebo při užívání psychoaktivních látek. Rozklikává nám halucinační okna v metaprostoru a provází nás na cestě poznání pomocí černých děr.
Matyášova malba prošla z formálního hlediska postupnou metamorfózou. Pokus o použití více formálních principů na jednom povrchu se sjednotil ve srozumitelný jazyk. Něco, co mohlo dříve připomínat zapadnutou technařskou malbu na chodbě FAVU, si získalo přesvědčivost v záměrnosti a nabylo kvality malířského mistra El Greca. Vysoké kontrasty bílé a černé připomínají italské sfumato, ovšem mizí zde přírodní škála hnědí a místo nich se na povrch šíří jedovaté CMYKové barvy, napomáhající alien estetice obrazů.
Dostáváme se do kouřostroje neurotického psylocybinového mozku, přemýšlejícího v surreálných souvislostech, podobně jako algoritmy datových schránek. Matyášovi se daří si obhájit odpracovaný pocit závratě a prostorové hloubky plochy. Můžeme zde mluvit o osobitém jazyku, dotýkajícího se okrajově současných trendů, který se však úspěšně vyhýbá manýře a na místo toho pravdivě utíká do fajfek s ayuahascou, odkud vytahuje lidské poznání i spolu s jejím stínem.
Hoši od bobří řeky
Retrospektivní výstava Michaela Rittsteina na pražské Kampě s názvem Nohy na stole obepíná autorovy nesčetné životní etapy. Jsou zde vystavená díla s folklorní vesnickou tématikou a takzvaným sparťanským espritem či vírou/spiritualitou.
V obrazech se Rittstein snaží ucelovat jakýsi rovnocenný vztah mezi zvířetem a člověkem, zobrazuje zvířata, co se chovají jako lidé, a lidi, kteří se chovají jako zvěř, uprostřed pole s traktorem, kde se řeže dříví a kydá se hnůj.
Své figurální subjekty Rittstein vkládá do zvláštních naklopených a vyprázdněných prostor, v nichž může se subjekty manipulovat a natahovat je, jako kdyby byly loutkami ve virtuální realitě. V jeho rukopise se pře boj o egotripovou touhu po projevení se fyzickou zdatností v rozmáchlém rozkročení a neuróza traumatu z manipulace minulé doby. Z toho vyplývá potřeba naprosté kontroly nad sebou a nad plátnem.
Na výstavě je vystaven triptych velkoformátových obrazů připomínající velkorysost Slovanské epopeje od Alfonse Muchy. Motivem je v podstatě exotismus Jižní Ameriky a jejího spirituálního náboje.
U Rittsteina tak pozorujeme zajímavý koktejl selského rozumu a motta „zdravý duch v zdravém těle“, udržovaného prostou vesnickou praxí a okolní přírodou, smíchaný s touhou po upuštění páry a otevření se vyšším dimenzím. Po otevření železné opony se může cestovat na spirituální místa jižní Ameriky a kulturně tak apropriovat ayahuascové zájezdy za poznáním, jako tomu podlehl také například Otto Placht. Vede to ale spíše k efektní imerzivnosti a k chytrému použití strategií odkoukaných od amerických malířů abstraktního expresionismu spojených s neurotickou vesnickou groteskou.
Vrhněme barvu po plátně jako Knížák vrhal kýbl barev po schodech, rochněme se v blahu západní svobody. Plešatá křeč darwinovsko-antropocénového modelu křičícího o své zvědomění a transformaci. Manuální všední práce může být vnímána jakožto meditační technika východního bloku – práce na zahradě, kutilství, starost o zvířata, sekání dříví, otužování, napínání velkých formátů.
Taťkovská Kalokagathia, kdy otec chce být stejně cool jako mladší generace, ale jeho hrdost mu nenechá dosáhnout vyššího poznání, v němž by se mohly rozplynout betonové pilíře racia a moci.
Drogy a umění k sobě měly vždy blízko, ať už ve smyslu chemického mistrovství domáckých receptů na dokonalé matro, tak i ve smyslu jejich konzumace kreativními individui.
V české historii a v druhé polovině 20. století to byla zalepená zakouřená putyka, oáza svobody a relaxu, která poskytovala brainstormingový hub revolucionářům a umělcům. Byl to vedle trampství nejbližší způsob eskapismu, způsob, jak se propít nebo profetovat do halucinačních stavů, a odevzdat tak svá těla na sebedestrukční cestě Luciferovi.
Dnešní eskapismus je stejně vyfraktálovaný jako současná kultura, kolážovitě slepená z polovymřelých subkultur. Betonové pilíře jsou rozdrceny zubatými koly současného systému, který pojídá a infikuje vše, co mu přijde pod ruce. Chodí se na výlety ne kvůli kolektivní činnosti, ale kvůli subjektivnímu prožitku individua a posílení vlastní persony jakožto milovníka přírody, díky kterému se pak zvyšuje sociální status uvědomělého člověka na sociálních sítích.
Namísto sebedestrukce nastupuje chronická sebepéče, snaha vyléčit všechna svá traumata zájezdem do Peru, pozřením mocných lektvarů, vařením čajových lístků a děláním terapeutických workshopů háčkování. Není na čase najít harmonii mezi zdravým sebevědomím zahrnující touhu po seberealizaci a prohlubování svých schopností a mezi kolektivní nenásilnou citlivostí?
Je možné používat metafory a imaginativní čtení v době doslovnosti a hypochondrické korektnosti, která je složena z individuálního přecitlivělého postoje ke světu, představě, že svět je zlý a je jeho povinností přizpůsobit se naším pocitům, a tím v podstatě fašisticky vymýtat „zlo“ kolem nás? Není stínohra bytí stejně tak důležitá jako její osvětlená realita?
Snažit se zachránit svět může nést stejně násilnou energii jako myslet jen na sebe. Vyvážit v sobě jungiánsky opoziční věčný boj mezi činorodou a klidovou energií může být receptem na setrvání v klidném režimu bytí, který nehodnotí věci na dobré a špatné, jelikož každý překlad skutečnosti věci redukuje jen na vychytralý fakt zvýhodňující určitou skupinu lidí, vzdálený od komplexního vědomí a bytí.
V Rittsteinově i Maláčově díle můžeme pozorovat psychologický nátlak daných období. V Rittsteinově případě se tento nátlak manifestuje fyzicky, stejně jako tomu v době komunismu v Čechách bylo. V Matyášově případě jde o mentální paralýzu společnosti spektáklu a dozoru, kdy vězení už není konkrétním hmotným místem, ale levituje prostorem jako mozkomorové vypalující černé díry do psyché člověka dneška.
Text a fotografie: Libuše Hroudová