Tento text píšu v době, kdy je okolo Akademie výtvarných umění frmol. Ten způsobila hlavně petice, kterou dala dohromady parta okolo ČAVU – České akademie vizuálního umění. Zajímavých reakcí na tuto zvláštně poskládanou petici už pár vyšlo, já se tak raději budu věnovat letošní diplomantské výstavě.
I té se díky petici dostalo větší pozornosti. Reportáž z výstavy vyšla netradičně na Deníku N a její autorka Irena Hejdová ji rámuje tak, že se tedy vydala podívat do téhle bizarní školy, jak to se stavem naší nejstarší umělecké vysoké školy je. Najde opravdu jen sbírku ošklivých aktivistických děl, která pohrdají tradicí, jak naznačuje signatářstvo petice? Naštěstí objevuje pěkně vyvedené malby, jejichž hodnotu chápe, a tak konstatuje, že je na AVU vlastně všecko v pořádku.
Tradičně o diplomkách píše i šéf kulturní rubriky Respektu Jan H. Vitvar. Místo své typické subjektivní best of se ale letos vyhecoval k tomu, podívat se i na část obhajob své oblíbené školy. Ptá se vyučujících i studujících na obvinění z petice a podává průřez zajímavými pracemi.
Témata, která se v pracích na AVU objevují, a způsoby, jakými se k nim studující vztahují, je také to, o čem bych chtěl psát já. Mám k tomu koneckonců jako loňský absolvent blízko. Klauzury a diplomky AVU jsou pro mě každý rok zajímavé samy o sobě, bez nějakých uměle vyvolávaných rozepří.
A protože mi vždy bylo líto, jak reporty z diplomek vybírají jen pár top děl, snažím se popsat co možná nejvíc studentských prací. Omlouvám se studujícím architektury a restaurování sochy a malby, jejichž pracím se nevěnuju, jelikož jim, stejně jako většina recenzentů a návštěvníků, bohužel vůbec nerozumím. Pokud vás ale architektura aspoň trochu zajímá, nezapomeňte se podívat na hlavní budovu, kde studující architektury představují modely a vizualizace, kde se vypořádávají se zadáním, jak přetvořit různé čističky odpadních vod na bytové jednotky a domy.
Zkoumáme
Díla na diplomkách AVU originálně zpracovávají nejdůležitější současné otázky.
Svůj vyčerpávající výčet diplomových prací začnu s těmi pracemi, které se zřetelněji než jiné opírají o současnou teorii a vyjadřují se k současným společenským tématům. Půjde tedy i o díla, která by snad někdo mohl teoreticky považovat za aktivistická nebo nesrozumitelná. Je koneckonců pravda, že i já jsem většinu z nich shledal jako méně vizuálně působivá než některé jiné méně teoreticky podepřené práce (kterým se věnují v oddíle Vrchol snažení), o kterých se toho dá napsat méně. Tenhle rozpor už je asi celkem klasický.
Prazvláštní objekty, mokrá podlaha, záhadná hmota. Práce Zlaty Ziborové může na první pohled působit chaoticky. Naštěstí je Zlata jednou z nemnoha absolvujících, kdo nechali poblíž svého díla i celou psanou část diplomové práce. V té se můžeme přesvědčit, že když autorka mluví o posthumanistickém feminismu, nejde o žádný vzletný trend. Naopak myšlenky stojící za autorčinou prací jsou pečlivě vybudovány, stejně jako volba materiálů a prostředků. Zlata se dlouho věnovala tvorbě z materiálů, které produkuje její tělo: pletla objekty ze svých vlasů, odlévala části svého těla, které barvila i svou vlastní krví. V diplomové práci překračuje svou lidskou schránku a dostává se do oblasti mezidruhového kontaktu, ve kterém usiluje o komunikaci s bakterií, která se podílí na vzniku kombuchy. Při čtení Zlatina textu a pobývání v environmentu, který vytvořila, se v divákovi vynořují různé otázky: Co jsem to vlastně za organismus? Jaké chemické procesy se ve mně odehrávají? Jak blízko nebo daleko mám k jiným buněčným strukturám?
Zlata Ziborova označuje svoji diplomku za poetický výzkum. Otírá se tak o pojem uměleckého výzkumu, termínu, který už před pár lety začal silně rezonovat na mezinárodní scéně, a o něco později i u nás. Jako umělecký výzkum by se mohla označit i diplomka Jany Svobodové Příběh o slze. Jana strávila čtyři semestry v ateliéru skla na UMPRUM a během studia absolvovala i stáž v ateliéru zahraniční umělkyně AVU s Anetou Monou Chisou, kde se soustředila na umělecký výzkum různých materiálů. Teď vystavuje řadu objektů, z nichž nejvýraznější je zvětšenina slzy vyleptaná do skleněných tabulí. Na slzách Janu fascinuje mimo jiné to, že slza, kterou tělo vyprodukuje během emočního prožitku, má jinou strukturu než emocionálně nezabarvená slza. Vyleptaná slza tak skoro doslovně ukazuje, jak se propisují naše živé lidské emoce do materiálu.
Dalším prostředím, které vyvolává dojmy vědeckého zkoumání, je práce Mii Milgrom. V její instalaci člověk musí obdivovat práci s materiálem: autorka umně a s přirozeným citem dává dohromady z různých materiálů mnohovýznamovostí nabité objekty. Nejdůležitějším materiálem, který instalací koluje, je dešťová voda. Tekutina prochází filtračnímI trubkamI a nabaluje na sebe zelený povlak. Skrz její pohyb a proměňování se autorka zamýšlí nad kontaminací vody a ekosystémů. Instalace na první pohled zaujme, i když může působit příliš chladně.
Úplně jinou tvář výzkumu nám představuje Kateřina Kuchtová. Ta studium strávila v ateliéru Vladimíra Kokolii a podílela se i na českokrumlovském projektu absolventky téhož ateliéru Kateřiny Šedé. Snad by se dalo říct, že se zabývá některými podobnými tématy jako Kateřina Šedá, tedy zaznamenáváním mezilidské komunikace, snahou vykročit z uměleckého světa mezi širší publikum a hledáním krásy v zdánlivě banálních každodenních situacích. Autorka se ve své práci ptá, na základě čeho se lidé během dne rozhodují. Rozhodují se sobecky, nebo s ohledem na druhé? Skrze neúnavné promýšlení dospěla k formátu, který nazvala Portrét dne. Zadala známému nebo známé, aby tzv. stínoval druhou osobu a pozoroval její rozhodnutí. Čtyři dny různých dvojic ukazuje v hezky zpracované knížečce i v audiu ve sluchátkách. Některé její postřehy mohou na někoho působit banálně, ale v tom je i jejich kouzlo, navíc pro trpělivé posluchače a čtenáře skýtá práce řadu vtipných momentů.
Další angažovaná diplomka na první pohled angažovaně ani moc nepůsobí. František Felix diváka na první pohled zaujme formální stránkou svojí práce: monumentálními pečlivě vyřezávanými strukturami hořícího domu. Kostra domu je doplněná obyčejnými, ale pěknými nádobami na vodu. František naštěstí taky nechal text diplomky ležet na parapetu, a tak se při jeho čtení můžeme nechat příjemně překvapit, jak vědomě autor s motivy pracuje. Lavor má evokovat mytí rukou, vzdávání se odpovědnosti při řešení katastrofy, kterou symbolizuje hořící dům. Celou vystavovanou situaci vysvětluje skrz jev přihlížení – přihlížíme tomu, jak nám hoří naše planeta, náš dům. Text a silná vizualita se nám propojí a vytváří metafory, které mají sílu v diváctvu rezonovat ještě dlouho po opuštění prostor akademie. Oproti svým dřívěji vystavovaným hříčkám a vtípkům se tady prosekal do naléhavější polohy.
Promyšleně instalovaná práce Františka sdílí v ateliéru prostor s rovněž krásně nainstalovaným dílem Pojedem na dovolenou, jen když bude pršet Anny Poubové. Letošní rok je obecně bohatý na pěkné instalace, zdá se mi, že víc než předešlé roky se studující vědomě zabývají uměním instalace. Anna Poubová se pomocí díla vrací na rodinný statek. Vyhýbá se nostalgii skrze propojování osobní zkušenosti a celosvětového měřítka. Vedle zemědělských nástrojů tak na zdi poletuje výrazná kresba, která je přesným přepisem vývoje cen pšenice na burze v Chicagu.
Další promyšlenou a angažovanou prací, kterou významně obohacuje text, který ji doplňuje, je práce Nely Pietrové. Zabývá se traumatem a fluiditou queer těl. Nela si pomáhá metaforu jednoho druhu medúzy, který má specifickou životní strategii. Tato medúza se může rozhodnout vzdát se svého dospělého života, přisát se k mořskému dnu a vrátit se do stádia polypu. Toto rozhodnutí je snad reakcí na příliš velké trauma. Medúza trauma zapomíná, a jde prožívat dospělost znovu. V textu se autorka dál zabývá mramorem, materiálem, který opracovala a který tvoří dominantní část instalace. Píše o zajímavých vlastnostech mramoru, tradičního sochařského materiálu, o kterých možná neví ani řada klasických sochařek a sochařů, kteří z mramoru na AVU tvořili. Škoda, že všechny tyhle nosné myšlenky nejsou v jejím fyzickém díle víc čitelné.
Zabývat se (nejméně šest let) uměleckou činností je zvláštní, a člověk se tak může ptát, co to vlastně celou dobu dělá. Sochařskou tématikou a introspekcí vlastní tvorby se velmi specificky zabývá Marek Frind, který během studia pracoval s digitální estetikou 3D modelování. V neuvěřitelně pracné a pečlivě promyšlené diplomové práci vytváří virtuální ateliér, kterým divák může procházet jako počítačovou hrou. V ateliéru se povalují digitalizované kresby i neexistující sochy a spousta materiálu, který do ateliéru patří, jako kovové trubky a role papíru. Obsesi vlastní činností obohacuje o zvláštní napětí mezi reálným a virtuálním prostorem, reálnými a virtuálními předměty.
Chuť vyprávět
Jeho sestra Tereza Frindová rozvíjí svoje nastřádané motivy a pomáhá si postavou Putovníka, jehož příběh rozvíjí na papírech na poličce ztlučené z latí. Hlavním dílem je ale dlouhý vinoucí se pruh látky, který sešila z mnoha jednotlivých obrazů. Právě formát vlysu dodává jejím trochu schematickým kresebným malbám na působivosti. V textech nám představuje osobnost Putovníka, která hledá volnost a vymyká se sociálním normám. K tomuto tématu ji mimo jiné přivedla skutečnost standardizované povinné školní docházky, kam muselo letos nastoupit její dítě. To samozřejmě divák nemůže vědět, stejně jako nemusí rozpoznat motivy betlémů na obrazech nebo se vyznat v textu příběhu o Putovníkovi. I přesto ale práce Terezy působí vtahujícím dojmem, možná právě díky této tajemnosti.
Vyprávění používá i Alžběta Rajchlová ve svém příběhu o Sylvii. Vtahujícím jazykem nám popisuje, jaké to je, být uprostřed tvoření, jak vcházet do světa materiálů a přírody – a jak se podobným způsobem naučit vejít i do světa duše druhého člověka. Vážný i zábavný příběh doplňují barevné malby, které prohlubují pocit intenzivního prožívání vizuálních a živých mikrosvětů. Mě osobně ale víc zajímal právě svébytný text, možná nejlepší vyprávění, které jsem na výstavách za dlouhou dobu četl. Na zemi je pak pole, na kterém může z přírodnin a modelíny tvořit každý, kdo přijde.
Jde o jeden z mála interaktivních prvků na celé výstavě. K interakci ale vybízí i díla Dominika Hafnera. Své velkoformátové abstraktní malby namotal na otočné sloupce, které při otáčení vydávají melodické zvuky. Dominik by rád vytvářel dynamické participativní prostory, na zahájení diplomek tak jeho instalaci doprovodila i performance.
Do extrému dovádí linku vytváření fikčních světů a nových narativů Hugo Marek. Ten se už tři roky zabývá Zbulingem, jakousi – snad to řeknu správně – ideologií, nebo taky novým světovým řádem, který si dává za cíl napravit vztah mezi lidstvem a přírodou. Hugo napsal celou knížku Fragmenty Zbulingu a nahrál ji i jako audioknihu na youtube. Pro diplomovou práci namaloval dvanáct velkých obrazů,které symbolizují dvanáct měsíců, během kterých se postupně může uskutečnit zbulinská revoluce.
Nejsem zatím odborník a tak si netroufám hodnotit, jak moc je celý projekt zbulingu hluboký a nakolik se jedná jen o grafomanskou hříčku.
Petice osočuje vedení AVU z toho, že vede studující ke kolektivním projektům a aktivismu. Angažovaných práci jsme si už pár ukázaly. Prací, které jsou dělané ve spolupráci s někým dalším, najdeme méně.
Ve spolupráci se svou partnerkou, literátkou Annou Luňákovou dal Jakub Štourač dohromady černobílý film, který jako by se odkazoval na pradávné experimenty montážní školy Zigo Vertova nebo na surrealistické filmové experimenty. Autor zpracovává témata grafických technik a otisku, stejně jako své vlastní sny, a celé dílo má ojedinělý rytmus a atmosféru, což je činí přístupnějším.
Ve tmě poblíž Jakubova videa na diváka zírají ještě velkolepé černobílé kresby Ondřeje Klavíka. Ten si pomáhá estetikou dolů a lomů, aby v pozorujících vyvolal pocit sledování tíže bez tíže, hmoty bez hmoty, neboli Absenci absence, jak pojmenovává svůj pochmurný, ale naléhavý soubor děl.
Originální přístup ke spoluautorstvi, spolu s důležitým tématem pečování, prezentuje Lucie Bečvářová. Ta je součástí ostravského kolektivu spodní 27, který ve spolupráci s galerií Plato i s městem Ostrava pracuje s dětmi ve čtvrti, kterou obývají převážně romské rodiny. Vysklené rámy oken jejího bytu jsou jedním z interpretačních rámů její závěrečné práce. Lucie si dala práci s vytvořením nádherných nekonečně nápaditých rámů, do kterých rámuje díla svých známých: kamarádek, spolužáků nebo dědy. Nepřehlédnutelnou výstavu doplňuje sugestivní čtivý text, ve kterém se zamýšlí nad estetikou rámů a historií vystavování umění a objasňuje svoje východiska.
Péči a vyhoření komentuje ve svém ve spolupráci vytvořeném videu a instalaci s prvky wellness estetiky Karolína Schön. Její úspěšné práce virtuální reality a tématiky Cuddle terapie vystřídaly během studia práce s letargickým a depresivním nádechem. Právě úspěch jejích ranějších prací ji vedl k vyhoření a taky k obrácení se k práci v kolektivu. S umělkyní a umělcem, s nimiž se během práce v různých tvůrčích kolektivech setkala, teď natočila esteticky výrazné video, které pomocí srozumitelných jednoduchých titulků mluví na příkladu tří protagonistů o vyhoření a snaze odpočívat. Frustraci z umělecké činnosti nebo touhu po tom naučit se odpočívat jistě sdílí mnoho pracujících nejen v kulturním odvětví. I proto bych měl zájem sledovat příběh tří maskovaných osob klidně ještě mnohem déle, video v instalaci působí trochu jako trailer k něčemu většímu.
A to mě přivádí k tématu, které je snad pro mě svým způsobem nejaktuálnější. A nejen pro mě, ale jistě i pro mnoho dalších mladých lidí, specificky pro studenty uměleckých škol. Peter Kolárčik je autorem úspěšného podcastu Na čom makáš?, který zkoumal psychologickou náročnost a neudržitelnost během studia umění i pozdější profesionální tvorby. V jedné ze svých vystavených písní Robota se ptá po tom, co budeme dělat, až vystudujeme. No, budem chodit do roboty. Abych parafrázoval text písně: Kdybys tvořil v Norsku, tak si můžeš podat grant – protože studuješ v Česku intermédia, můžeš akorát tak robit v Intersportu. Skladba, jak už je pro autora typické, snoubí veselé tóny kytarového písničkářství s polopaticky podanými hořkými tématy života v kapitalismu. Asi si nemohl vybrat trefnější otázku. AVU, pokud vím, stále drží prvenství v procentu nezaměstnaných absolventů. To může sice zkreslovat fakt, že mnoho absolvenstva je na volné noze, ale i tak je faktem, že peníze v kultuře prostě nejsou a že živit se uměním je skoro nemožné, na což ostatně upozorňuje čím dál víc akcí, výstav nebo iniciativ.
Vrchol snažení
Přestože umělecká činnost je nevděčná, jak nám zpívá Peter, když to studujete šest let, prostě to pro vás je důležité. Můžete si sice říct, že jako nemalá část diplomek bude i ta vaše prostě týden vystavená a pak si ji odvezete k mámě na zahradu, kde bude mít prostor se pomalu rozpadat. Ale stejně prostě chcete využít tuhle příležitost. Celou dobu v ateliéru slyšíte, že jde o vrchol vašeho studia. A tak potom v posledním ročníku strávíte spoustu času, investujete vlastní peníze, usínáte ve škole a přemýšlíte o svoji message i po nocích. A pak se další dlouhé měsíce vzpamatováváte, netvoříte a odpočíváte.
Na diplomku se lidi tradičně snaží překonat sami sebe, vytvořit něco většího a promyšlenejšího než jindy, ukázat vrchol toho, čím se zabývají, ale pouštějí se i do odvážného experimentování a hledají co nejvíce sebevědomé gesto. Teď se trochu rozepíšu o takových dílech, která po své formální stránce opravdu působí jako vrchol studia. O dílech, kde jejich autorstvo dovádí do co největší monumentality svůj obvyklý způsob tvorby.
Jan Štulíř si během studia v ateliéru kresby vytvořil přesvědčivý bohatý styl. Své košaté kompozice znepokojivých, více či méně archetypálních postav ladí do barev evokujících krev a tělesnost. Velké obrazy vystavené na diplomce překvapují svou pečlivě rozvrženou kompozicí.
Rozjel se i Luděk Šofr, který během studia nedal tolik na kvantitu a monumentálnost děl jako spíše na jejich intenzitu. Letos vystavuje rozsáhlý soubor prací, kde nám odhaluje velmi osobitý pohled na krajinu. Básnická struktura a náplň jeho doprovodného textu na zdi, stejně jako témata jeho obrazů a objektů, mohou snad připomínat svébytnou výtvarnou a literární tvorbu nedávno zesnulého Karla Malicha. Luděk nám skrze vzácné soustředění ukazuje, jaké je to být v krajině, dívat se na ni a do ní, rámovat ji svým pohledem, snažit se svůj pohled překročit a prožívat krajinu celou svou bytostí.
Anežka Abrtová během studia zkoušela různé možnosti malby a kresby, zpracovávala vlastní zážitky i fantastické motivy, spolupracovala se svými spolužáky. Její nejnovější veliké kresby jako by se snažily ukázat to nejsilnější z její práce. Podobně jako Štulíř se snaží abstrahovat tvary a témata a neutíkat se do maličkostí. Její obrazy plné zvláštních vzorů a jemně křičících barev nejsou ale o nic méně rozmanité než její dřívější tvorba. Skrz používání různých měřítek a stylů nebo opakování motivů přináší bohaté výjevy, kterými je radost procházet.
O své práci sama mluví jako o něčem kolážovitém. Kolážovitost projevu můžeme přiřknout také Světlaně Malinové. Ta vystavuje rozmanité fotografie, které mimoděk posbírala během svého několikaletého kurátorského působení v City Surfer Office. Snímky mají velmi různorodou povahu a jejich pestrost provokuje pozorující k dohadování se, jaké příběhy za fotografiemi asi stojí.
Velkolepá je i práce Terezy Tomanové. Ta se už dlouho zabývá motivem zahrady a kresbou pomocí barvy z listů červeného zelí. Zahrada může být i metaforou duševního rozpoložení a vnitřní bohatosti. Velké malby doplňuje i písek na zemi a hrábě na jeho umetání. Celá instalace pak evokuje zenovou zahradu nebo středověký dvůr.
Téma zahrady se téměř doslovně hodí do názvu výstavy Plané plody – ten spolu s diplomantstvem dala dohromady Lamija Cehajic, která kurátorování tradičně neukurátotorovatelné výstavy diplomek ůspěšně převzala po odchodu tří kurátorek, které po klasické nespokojené zpětné vazbě nespokojených studujících na nevděčný job rezignovaly.
Taky Matouš Hrbek do toho letos šlápl. Plodný expresivní malíř se za roky tvorby zabýval řadou témat a v současnosti také podobně jako Marek Frind zkoumá vlastní práci: momenty v ateliéru, ale i obecně pobyt ve světě, kde člověka straší čas a existenční otázky. Nakládá svobodně s prostorem maleb a reliéfů a nechává splývat figury, předměty a jejich okolí. Velmi specifické jsou jeho dřevěné reliéfy, které sebevědomě doplňuje malbou. Takto barevné reliéfy se v současném umění příliš nevidí, sochaři se neodvažují příliš barvit svoje díla a malíři zas nejdou do prostoru. Tahle sázka Hrbkovi hezky vyšla.
Na otázku “Co to tady vlastně dělám” se ptá i David Pinkava. Nezaměřuje se přitom na pocity ze své tvorby, ale na jinou, pro někoho stejně intenzivní část studia: návraty z nočního popíjení a opojené potácení se nočním městem. David taky nepatřil k lidem, co by dělali velké formáty, na diplomky ale tzv. zvětšil plátna a jeho opakující se monochromatické obrazy roztékajících se budov, hodin a lidí tak získávají na intenzitě a na diváka někdy skoro až padají. Přesto mi pořád přijdou povedenější menší černobílé formáty, které taky vystavuje.
Lukáš Cinkanič se od svých malířských spolustudujících odlišuje tím, že ho během studia nebavilo sedět pořád v ateliéru, a tak hodně cestoval, což studium na AVU umožnuje, a maloval velké abstraktní malby v exteriérech na opuštěných budovách. Protože na diplomantskou vystavu má za úkol vystavovat v interiéru, snaží se svoje zážitky z cest a tvoření venku zprostředkovat klasičtější formou a vystavuje tedy na napnutých plátnech, některé z nich můžou povrchně trochu připomínat hrátky Jiřího Koláře.
Není snadné pro všechny se ztotožnit s životem na AVU a ve společnosti vůbec. Pocitem outsiderství, bytí v různých skupinách vždy na okraji, se zabývá Hanka Kukliková, i když bychom to z jejích citlivých, přesně rozdělených maleb figur možná neřekli. Tohle vědomí nám ale pomáhá pochopit, proč malby působí trochu odtažitě a pokrouceně. Chtěl bych říct, že jít s tímhle tématem ven může být pořád v prostředí umělecké školy těžší, než se zdá. Formálně trochu podobné je dílo Lukáše Vacka. Ten se po monumentálnějších figurálních kresbách vrací zpátky k sobě a k detailu. Zvláštní světlo, které osvětluje tváře na obrazech, přispívá k tomu, že malby opravdu působí psychologičtějším, až transcendentním dojmem, což je asi to, o co autorovi jde.
S prostorem v malbě odvážně pracuje i Karolína Šulcová, která se taky během studia se svými malbami dostala čím dál víc do prostoru. Čisté malby krajiny a budov bez lidí postupně začala schovávat za dřevěné desky a jiné překážky. Její závěrečná práce pak tyto principy plně využívá a umožňuje diváctvu dívat se skrz různé tvary na její krajiny. Kája má za sebou už několik výstav, jednu z nich kurátoroval i umělec Matěj Lipavský, který se věnuje podobným tématům v rámci malby krajiny. V textu Karolína píše o momentu návratu domů jako spočinutí a odreagování se od přesycené doby.
Krajinu bez lidí zobrazuje i Pavel Kytner, a to konkrétně kompozice organických stromů a holých kvádrů domů. Autora zajímají poněkud smutné situace, které vznikají setkáním vegetace a architektury. Píše, že se skrz tuto fascinaci jakoby mimoděk dostal k tématu environmentálního žalu.
Natálie Pejchová podobně jako Anežka Abrtová pracuje s lidskou figurou a fantaskními barvami a motivy a přenáší na nás své turbulentní ambivalentní zážitky. Taky staví dům, poskládaný z velkých výrazných maleb. Název jedné samostatně stojící malby obsahuje i číslovku +420, která může odkazovat na předvolbu českých čísel i na slavné číslo huličů a huliček.
Suverénní projev pak tradičně předvádí Liza Libenko. Dalo by se tvrdit, že už tak trochu sází na jistotu. Vrací se k tématu spálených slunečnic, které, pokud se nepletu, nejdříve spojovala s válkou na Ukrajině, a nyní v nich nachází univerzální zprávu o světě. Depresivní opulentně rozervaná krajina vyplňuje všechen prostor a funguje jak sama o sobě, tak i na fotkách spolu s “emo” personou umělkyně. Přejme jí úspěch a doufejme, že ji nepohltí temnota. To ovšem můžeme přát všem ostatním studujícím.
Trochu opačným směrem se vydala sochařka Tereza Šrámková, která formáty svých děl nezvětšila, ale zmenšila. Během studia se okolo jejích hravě modelovaných převážně betonových soch zvířat čím dál víc kupily motivy z mytologie. Nyní mytologické motivy z Egypta a Řecka vyloženě zpracovává, zavírá je do miniaturních křehkých, až scénografických architektur. Na mytémech (opakujících se motivech v mýtech) ji fascinují nesmrtelná témata, jako je téma smrti, rození se a umírání a ožívání. Nekopíruje výrazové prostředky antických civilizací, ale vytváří vlastní stylizaci, pomocí které předkládá tato témata a využívá distanci, propast tisíce let k tomu, aby o nich mohla dnes mluvit.
Podobný tanec křehkosti a suverénní zkratky předvádí i Magdalena Feilhauerová, která si pro svůj finální projekt vybrala médium břidlicových destiček, které zasadila do stanu vlastní výroby na zahradě AVU. Na destičkách se můžeme kochat výjevy z autorčina okolí a z rodinné sudetské historie. Výstava originálních břidlicových destiček tvoří stěnu malé chatky pod bílou plachtou. Tahle DIY architektura zahradě AVU sluší. Zároveň nejde o žádnou halabala skrumáž: obrazy vyryté do destiček svědčí o vyvinutém citu pro formu i obsah.
K soše se z původně malířského ateliéru dostala i Vanda Kovaříková. Její k abstrakci směřující reliéfy a sochy září v malém ateliéru. Na krásné ústřední reliéfy během dne dopadá světlo slunce, které autorka vědomě usměrňuje zrcátky. Ukazuje tak fascinaci přírodními jevy, světlem, transformací.
Monumentálním dílem je i velký bílý prošívaný objekt, či snad skupina objektů, Lucie Rosické, která pokrývá jednu velkou zeď. Přestože se její text příliš neodkazuje na současnou teorii a témata, její tvorba pracuje velmi svěže s tématem figury a nejsoučasnější estetikou – s prostředím chytrých telefonů, focení selfie a nahrávání intimních videí, nebo péčí o svoji figuru a pleť.
Multimediální osobnosti a celebrity
To, že na AVU studují všelijaké osobnosti, ukazuje i přítomnost internetových celebrit a přátel Matěje Čecha a Adiny Šulcové, kteří oba letos diplomují. Matěj už v prvním ročníku ukázal formálně i obsahově velmi dokonalé malby a zjistil, že ho baví dělat další věci, a tak se vydal na úspěšnou hudební kariéru, pod jménem mat213, spoluvytvořil podcast Swag a taky vytvořil animovaný webseriál Eastfield, na kterém se podílela i Adina. V diplomce se vrací k malbě a znázorňuje především mužská těla oděná a obklopená moderními předměty, kterými se zdobí nejmladší generace. Melancholické výrazy renesančně stylizovaných postav mají potenciál v diváctvu nějakou dobu zůstat a trochu asociují práce malíře Jana Kostohryze, který také snoubí výjevy ze života současných mladých lidí s archaizující formou.
Adina Šulcová naproti tomu, snad proto, že letos začala studovat režii na FAMU, kde musí procházet formálními cvičeními, dochází k vrcholu amatérskosti své videotvorby. Hlavní linií cringe videa je paralela mezi studiem na Bradavicích ve světě Harryho Pottera a studiem na umělecké škole a na AVU. Kromě obliby generace mileniálů přirovnávat vše k Harrymu Potterovi si Adina dělá legraci i z témat, která rezonují v uměleckém vzdělávání, z pravice i levice, a pohrává si s tím, jestli jsou její pointy úplně debilní, nebo vysoce inteligentní. Při sledování videa jsem si nemohl nevzpomenout na dílo Vandy Michelské, která diplomovala před pár roky – část jejího závěrečného videa bylo přehrávání scén z filmů o Harrym Pottterovi spojeného s kritikou AVU. Vanda tehdy málem neobhájila, asi byla napřed před svou dobou a neměla mraky fanoušků na sociálních sítích, kteří by mohli dosvědčit smysluplnost jejího díla…
Další renesanční osobností je Sofiia Sorokina, djka, věštkyně a malířka, která se rozjela a dala dohromady sérii maleb – tarotových karet. Ne jenom velkou arkánu, ale rovnou celý paklík.
V symbolice vychází ze svých znalostí, osobních témat i ze spirituálních míst v Česku, po kterých autorka jezdila. Díky těmto intenzivním tématům, kterými jsou obrazy nabity, působí karty skutečně magicky. Keramické objekty, které spočívají v místnosti, dodávají dílu ještě více haptický a prostorový rozměr.
Hudbě se věnuje i Jáchym Říčánek, jehož rapové alterego LL CHYM J rozjasnuje večírky nejen na AVU pokřiky typu “Místo školy chodim na Avu” nebo “Chtěl bych být feminista, ale jsem pořád jenom sexista.” Ve své diplomce se ale vrací k malbě a zpracovává nedávnou zkušenost práce v hosínské školce, na obrazech spojuje tamnější architekturu se současnými i poněkud retro fikčními dětskými hrdiny.
Hudebník, mutimediální umělec a aktivista v jednom je Medard Zeman. Jeho eklekticky poskládané objekty vzbuzují řadu otázek. Sám svoje nejnovější výtvory vystavené pod souhrnným názvem Maják umění/ Lighthouse of Everything vysvětluje jako odkaz k české grotesce. Možná je to i celkem prozaicky odůvodněná volba: díla, která dá člověk dohromady z nalezených předmětů a z levných materiálů, prostě tak trochu umění šedesátek a sedmdesátek připomínají. Co divák pravděpodobně nebude vědět, je fakt, že dílo během obhajob doprovázelo operní vystoupení. Zvláštní multimediální mix je plný zamlžených odkazů na minulost a současnost, ale i výhledů do budoucnosti, má v sobě něco z naděje i z beznaděje. Medard se ptá na nezodpověditelné otázky po roli umění a po tom, kde hledat alternativy.
Málem bych zapomněl na díla, která mě fascinovala tím, jak pro mě byla těžko uchopitelná a jak jsem se snažil rozklíčovat až detektivním pátráním, co všechno se v nich odehrává. Osobitá díla Moniky Kučerové a Matěje Lišky záměrně klamou a matou výstavní situaci. Oba tvůrci tvoří v prostoru a zpracovávají mj. téma učení se. Matěj se snaží udělat z omalovánek práci a taky učí kameny o pravých úhlech. Jeho ojedinělá logika vytváří zvláštní metafory pro základní sociální situace. Monika vždy originálně pracovala s netradičními materiály i obrazy. Svoje nejnovější objekty označuje za interpretační hádanky a spekulativní průlezky, ke kterým si divák musí cestu najít sám. Vystavuje na několika místech, kromě objektů deformovaného stolu a židlí představuje ještě video, qr kód a textový soubor, do kterého může diváctvo přispívat. Rozkouskování děl na různé lokace činí obtížným se na celek těchto podivných cvičení soustředit.
Doufám, že jsem nějak pokryl všechny vystavující z volných ateliérů a že jsem příliš nedezinterpretoval tvůrce a tvůrkyně letošních diplomek.
Samá chvála?
Jak si tak po sobě svoji “recenzí” čtu, pozoruji, že jsem ke všem celkem vstřícný a pozitivní. Nemyslim, že je to proto, že mě na AVU naočkovali doktrínou solidarity, která zabíjí kritické myšlení (i když je pravda, že jakousi solidaritu se všemi, kdo se dál věnují umění a nevykašlou se na to, cítím).
Pro mě tohle je a vždy byl nejlepší způsob, jak si výstavu užít a jak prvky, které ji tvoří, využít: snažit se dobrat se k východiskům, ze kterých vystavující tvoří, vcítit se do nich a nenechat se odradit tím, že některá díla jsou na první pohled méně výrazná nebo hůře čitelná. Navíc mám to štěstí, že některé vystavující znám i osobně, a díky tomu si mohu jejich tvorbu o to víc užít. Je pravda, že pokud bych znal méně kontextu, měl bych více prostoru být mnohem kritičtější. Přestože jsem se snažil hledat některé styčné body, nenašel jsem jednu hlavní tezi, kterou chci vypíchnout, například že mladá generace je moc měkká nebo, jinak řečeno, neobyčejně a vzácně citlivá. Že boří staré pořádky, nebo že naopak navazuje na to nejlepší z dosavadní tradice. To vše se dá jistě napsat, já ale zůstanu se svým pocitem vděčnosti, že jsem mohl letošní výstavu vidět a prožít.
Autor je absolvent AVU, bývalý člen ekobuňky AVU. V současnosti se zabývá přežitím – Martin Fischer
